Můj příběh

Rodiče mi dali jméno Ellen. V maďarštině „ellen“ znamená „proti“. A já jsem vždycky byla tak trochu proti proudu. Odmala jsem kreslila myšlenkové mapy a ve stopách mého táty psychoterapeuta Libora Činky jsem objevovala cesty jak se učit přirozeně, hravě a udržitelně. Podrobila jsem své zkušenosti s metodami efektivního učení zátěžové zkoušce - studiu medicíny. Dnes učím malé i velké jak se učit (nejen) pomocí myšlenkových map. A při každém svém kurzu jsem v úžasu, jak je krásné v sobě i v druhých probouzet nadšení pro poznání.
Jako děti jsem se naučili mluvit napodobováním dospělých. Občas mne táta ponouká slovy „Stvořil Bůh nejdřív gramatiku, nebo byli dřív mluvící lidé?“  Můj táta vždy ctil přirozenost procesu učení nejen ve svém profesním životě, ale i ve výchově mne a mé sestry Anny. Sázel na zvědavost. A děti opravdu rády objevují. Zásadní je je nenutit, svěřit jim důvěru a sdílet s nimi nadšení pro pestrost světa. Když jsem byla malá, táta nám do pokojíčku nenápadně odkládal knihy. Dodnes si pamatuju na moment, kdy jsem v pokoji objevila tu o myšlenkovém mapování. Nevím přesně kolik mi bylo let, ale už jsem uměla 

Ellen lektor myslenkove mapy

trochu psát a ráda jsem tvořila rukama. Byla to malá knížka, na lesklém obalu byl nakreslený domeček a z něj vedly barevné větvičky s popisky dnů v týdnu. V inspiraci tou knihou, až později jsem zjistila, že byla od Tonyho Buzana – otce myšlenkového mapování, jsem nakreslila svou první mentální mapu. Byla jsem fascinovaná těmi barevnými pavouky s písmenky na stránkách oné knížky. Už si nevybavím, kdy přesně jsem myšlenkové mapy začala vědomě používat ve škole. Asi stejně tak jako vy si nevybavíte, kdy jste začali mluvit. Tu a tam jsem si na střední udělala myšlenkového pavouka pro zvládnutí testu. Ale nebylo to příliš žádoucí. Ve škole totiž musíte psát zleva doprava a chraň vás páně, když si na test necháte na lavici barevné fixy, co kdyby náhodou jste tam měli schovaný tahák. Naštěstí ne všichni vyučující byli slovy mého táty pedagopapoušci. Vedli mne i vášniví učitelé, kteří mne co hodinu chtěli nadchnout pro poznávání francouzštiny nebo třeba biologie. Na vyšším gymnáziu už bylo na mne, jak se ke škole postavím, a tak jsem začala aktivně mapovat. Nejvíce map jsem udělala v maturitním ročníku. Díky mnemotechnickým pomůckám, které mne táta jako malou učil před spaním, jsem hltala periodickou tabulku prvků a cestou do školy si na autobusové zastávce stepovala v rytmu Co Si Gerto Snědla? Pěkně blinkáš! neboli carboneum, silicium, germanium, stannum, plumbum. Myšlenkové mapy jsou pro mne nástroj myšlení, učení se a poznávání sebe sama. Aktivně je využívám nejen při svém současném studiu na 3. LF UK. Naučila jsem se, že není užitečné svým kolegům svou metodu takříkajíc cpát. Oni si pro radu přijdou, když budou chtít. Přesto jsem cítila, že s příchodem na vysokou školu, čím dál tím více studentů s přibývajícím množstvím učiva tápe a neví jak se učit a nezbláznit se. Zorganizovala jsem před 3 lety s pomocí pár skvělých lidí svůj první workshop. A ono to fungovalo. Účastníci mého workshopu mi po půl roce psali díky, popisovali své úspěchy a změny, které prožívají. Rozhodla jsem se inspirovat dál, jít se svou hlavou na trh a nabídnout vám své zkušenosti a radosti. Ukážu vám jak prožívat učení hrou.