S myšlenkovými mapami jsem se setkala už jako malá. Tenkrát jsem netušila, co to je, jak se to jmenuje, proč a jak se to dělá. Tvořil je táta. Měl je v pracovně, občas nějakou načáral u jídelního stolu nebo v obýváku. Jednou jsem v pokoji na zemi našla knížku, která měla stránky pomalované těmi stejnými pavoučky, které kreslil táta. Takhle mne táta učil. Prostě někde něco odložil, a pak to nechal na mé zvědavosti.

Byla to stará knížka od Tonyho Buzana, britského popularizátora mindmappingu. Ráda jsem jako malá tvořila a kreslila, obrázky v knížce se mi líbily, a tak jsem je začala napodobovat. Už jsem uměla trochu číst. První myšlenková mapa, kterou si pamatuji, že jsem nakreslila, byla o mém týdenním plánu, o mých aktivitách, školním rozvrhu a koníčcích. Rozplánovala jsem si po vzoru té knížky svůj týden. Nadchlo mne to.

V průběhu let jsem myšlenkové mapy v inspiraci tátou začala tvořit aktivně a cíleně do školy. Bavilo mne si školní úkoly kreslit barevně, přišlo mi to mnohem zábavnější a usnadňovalo mi to učení. Na střední už jsem plynule mapovala všechno, co se dalo. Maturitou jsem se doslova promapovala. Líbilo se mi, že nemám stohy skript jako moji spolužáci, ale na každou maturitní otázku jednu jedinou barevnou áčtyřku. Podobně jsem udělala přijímačky na medicínu a začala studovat lékařství. Kolegové se ptali, co to dělám, že se učím jinak, zvláštně a mne začalo bavit jim tu radost z mindmappingu předávat. Už dřív jsem toužila po tom být učitelem, a tak jsem si v prváku medicíny řekla, že to půjdu vyzkoušet a pomáhat druhým v přípravě na medicínu a příbuzné obory. Měla jsem ve firmě, pod kterou jsem chtěla učit, předvést ukázkovou lekci a místo předmětů biologie, fyzika, chemie jsem si vybrala lekci “jak se učit”.

Mám za to, že to je jeden z těch nejdůležitějších předmětů. Umíme-li se učit, víme-li, jak na to, máme svobodu naučit se cokoli budeme chtít. Lekce měla tehdy skvělý ohlas. Myslím si do teď, že to bylo dáno hlavně tím, že předmět “jak se učit” na školách tenkrát zcela chyběl a někdo těm studentům přišel konečně říct, že v tom nejsou sami a že je z toho taky cesta ven. Situace se na školách bohužel příliš nezměnila a po studentech se stále chce, aby se učili, ale nikdo jim nevysvětlí jak. A to jsem se rozhodla změnit. Začala jsem po této zkušenosti vést kurzy myšlenkového mapování, mojí oblíbené techniky efektivního učení. Od té doby vyrostly, dnes je to jednodenní zážitek, a díky akreditaci MŠMT se dostává přes pedagogy do škol. Děkuju, že díky vám mohu dělat to, co mne baví a dává hluboký smysl - učit malé i velké, že učení je radost.